Kateřina Golasovská vystudovala žurnalistiku na Karlově Univerzitě v Praze. Dříve přispívala na zpravodajské weby Deník.cz a iRozhlas, nyní je reportérkou České televize (ČT) v Ostravě. Diváci ji mohou vidět v Událostech v regionech, ale i na ČT24. Jak vidí šestadvacetiletá rodačka ze Šenova česká média? Co obnáší práce televizního redaktora a na která natáčení nikdy nezapomene?
Jaké předpoklady by měl člověk mít pro to, aby byl dobrým novinářem?
Kombinace zdravé drzosti a pokory je k nezaplacení. Je důležité nebát se zeptat a umět dotazovaného konfrontovat s fakty. Zároveň je ale nutné se k lidem stále chovat slušně a nenechat se unést sám sebou.
Kdy Vás poprvé napadlo, že byste se žurnalistice chtěla v životě věnovat?
Celým životem mě provázelo psaní. Ke všemu jsem si dělala poznámky, přispívala do školních novin. Dětstvím jsem se v podstatě pročetla. Zajímal mě okolní svět a vnímala jsem, jak důležité je být v obraze. I když jsem tomu tenkrát vůbec nerozuměla, hrozně mě bavilo sledovat světové dění a hledat souvislosti. Taky jsem ráda poslouchala různé příběhy, což dělám díky podcastům dodnes. Při rozhodování, kam na vysokou školu, mě lákaly i jiné obory, třeba politologie nebo diplomacie, ale cítila jsem, že žurnalistika je mi nejbližší. Brala jsem ji jako nejlepší způsob, jak pokračovat v tom, co mě opravdu baví a naplňuje.
Proč jste si ke studiu vybrala zrovna Prahu?
Líbilo se mi, že tam přijímali pouze malou skupinu lidí, což slibovalo individuálnější přístup. Navíc jsem věděla, že je při studiu na Karlově Univerzitě hodně možností najít si stáž. Taky mě lákalo složení vyučujících, které tvoří z nemalé části novinářské špičky. V neposlední řadě jsem chtěla změnit prostředí a studovat jinde než v Ostravě.
Televize jako výzva
Neuvažovala jste, že byste po škole v hlavním městě zůstala?
Upřímně jsem si myslela, že se v Praze nadobro usadím, protože jsou tam všechna velká mediální centra. Přítel chtěl ale dodělat školu v Ostravě, a protože já už jsem měla dostudováno, rozhodla jsem se jít s ním. Teď jsem za to rozhodnutí moc ráda. Myslím, že by se lidé měli do svých regionů vracet. Vidím v tom velkou důležitost kvůli udržení regionální žurnalistiky. Podle žebříčků Reporters without Borders úroveň českých médií klesá. Zejména kvůli vlastníkům a žurnalistickému diskursu, ale také proto, že kvůli nedostatku financí mizí regionální média. A to je velká škoda.
Věděla jste od začátku, že se chcete věnovat televizní žurnalistice, nebo jste tuto cestu objevila až časem?
Máma nedávno našla nahrávku ze základní školy a už tam dělám školní televizi. (smích) Vždycky jsem si ale myslela, že budu spíš psát, protože jsem v té oblasti měla nejvíce zkušeností. Popostrčením k televizi pro mě byly až přijímací zkoušky na Karlovu Univerzitu. Předsedícím mého pohovoru byl Václav Moravec, který se mě zeptal, co bych v budoucnu v médiích chtěla dělat. Já mu řekla, že psát pravdu, a on odvětil, že je to strašná škoda, protože bych se mu hodila do televize. To mě samozřejmě nahlodalo a při vybírání profesního zaměření jsem se začala orientovat na audiovizuální tvorbu.
Jak se Vám podařilo usadit se v České televizi v tak mladém věku?
Po dokončení studia jsem posílala životopis do Českého rozhlasu, Moravskoslezského deníku a České televize. Z Českého rozhlasu se mi neozvali vůbec, i když reportéry hledali. Naopak z Deníku mi přišla téměř okamžitě zpráva, ať se přijdu podívat, že mě berou. K přijetí do ČT mi možná pomohlo, že jsem životopis poslala přímo tehdejšímu řediteli. Absolvovala jsem schůzku s vedoucím redaktorem Radkem Wiglaszem a vzali mě. Z toho jsem měla velkou radost, protože ČT byla mou prioritou.
Čím je práce reportéra výjimečná?
Často začíná ještě před příchodem do redakce. Stává se, že někdo zavolá v šest ráno s tím, že za hodinu musím být na obraze, protože se událo něco mimořádného. Někdy vstáváme i ve tři v noci, abychom stihli informovat třeba o povodních přímo ze zasažených míst. Ty dny jsou dost nepředvídatelné, každý je jiný a každý s sebou vlastně přináší novou výzvu. To je na žurnalistice skvělé. Divák vidí jen reportéra za mikrofonem, ale práci, která vysílání předcházela, už ne. Přitom právě ta je nejobsáhlejší a nejtěžší.
Pokud nenastane nic nečekaného, jak vypadá Váš běžný den v redakci?
Každé ráno v devět je porada, na níž se proberou témata, která se budou daný den zpracovávat. Pak už vyrážíme natáčet. Mezitím jsou k tématu někdy živé vstupy. Když máme hotovo, vrátíme se do redakce, začneme stříhat a při troše štěstí můžu jít ve čtyři domů. Nejzazší termín je v šest, kdy se vysílají Události v regionech. Pokud má redaktor pohotovost, často v redakci zůstává déle. Současně jsou naše dny dost ovlivněné covidem – testujeme se, porady probíhají online, někteří pracují z domu…
Už jste zmínila výzvy. Která pro Vás byla z žurnalistického hlediska zatím největší?
Není výzva jako výzva. Je výzvou natáčet při povodních, když stojíte půl dne po kolena ve vodě, mrznete a díváte se na okolní lidi, jak vyhazují z domů bahno, ale jsou i výzvy osobní. Pro mě to byla reportáž o obětech domácího násilí. Setkala jsem se se dvěma ženami, které si násilím prošly, jedna velmi tvrdým fyzickým, druhá psychickým. V obou případech figurovaly i děti. To pro mě bylo velmi těžké ustát, navíc při takto citlivých tématech může jedna špatně položená otázka vše pokazit. Je potřeba velké dávky empatie. Obrovskou výzvou pro mě byly taky krajské volby. Protože se neví, kdo vyhraje, není možné si cokoliv nacvičit a připravit.
Historky z natáčení
Ani ostříleným novinářům se vždy vše nepovede tak, jak by si představovali. Přebrepty, špatné formulace, nečekané podmínky… Máte i Vy nějakou vtipnou zkušenost?
Ty nejvtipnější situace naštěstí většinou nastanou mimo záznam. Samozřejmě ani já nejsem výjimkou a mám na svém kontě pár vyvedených kousků. Jednou jsem psala panu premiérovi: „Hezký večer, omlouvám se, že Vás takhle pozdě večer vyrušuji,“ a nevšimla si, že odesílám automaticky opravenou verzi: „Hezký večer, omlouvám se, že Vás takhle pozdě večer vzrušuji.“ Jindy jsem se zase snažila celé dopoledne dovolat režiséru Mariánu Řeháčkovi, neúspěšně. Když jsem o několik hodin už značně rozčílená přijala hovor od Mariana, hned jsem spustila: „Už nic! Potřebovala jsem tě ráno, teď už jsem to vyřešila sama! Fakt díky, čau!“. Až po ukončení hovoru jsem si všimla, že jsem nemluvila s režisérem Mariánem Řeháčkem, jak jsem předpokládala, ale s Marianem Jurečkou z KDU-ČSL.
Aspoň pak máte u piva co vyprávět...
To bezesporu! Jednou z mých nejoblíbenějších a zároveň vypravěčsky nejvděčnějších historek zůstává ta z instalace památníku k ročnímu výročí střelby v ostravské nemocnici. V plánovaném živém vstupu jsem měla vést rozhovor s tvůrcem pomníku, tři minuty před vysíláním se však stala nečekaná nehoda. Umělec zapomněl na to, že za pár minut musíme být na obraze, a protože chtěl zkontrolovat správné zapuštění pomníku, skočil do díry připravené k jeho zasazení. V tu chvíli jej ale jeřáb kamennou deskou v jámě uzavřel. To byly nervy! Za 2 minuty „živák“ a zpovídaný pod zemí. Představa osmiminutového vstupu, ve kterém budu sama mluvit o kamenné placce, taky nic moc. Nakonec to dobře dopadlo a umělec se dostal ven pár vteřin před vysíláním, ale znovu už bych takové nervy zažít nechtěla.
Jak jste na tom obecně se zvládáním stresu? Býváte před rozhovory a natáčeními nervózní, nebo už jste si zvykla?
Pokaždé je to jiné. Je rozdíl, jestli se vysílá do hlavních Událostí nebo třeba na ČT24. Uklidňuje mě dýchání zhluboka a opakování si toho, že každý novinář je největší hrdina nebo smolař jen jeden den. Pak přijdou další zprávy a zase je hvězdou či smolařem někdo jiný. Do druhého dne na vás všichni zapomenou a jedete zase znova s čistým štítem.
Povolání, které neomrzí
Co Vás na Vaší profesi baví nejvíce?
Charakter té práce – díky natáčení se podívám na spoustu zajímavých míst a potkám mnoho zajímavých lidí. Hodně mě baví rozhovory, od jejich přípravy až po samotnou realizaci. Líbí se mi, jak je televizní žurnalistika pestrá a akční, nenechává žádný prostor pro nudu.
Je pro Vás naopak na novinařině něco nepříjemného?
Nesnáším telefonování, odepisování na maily a SMS. Taky mě nebaví cokoliv domlouvat. Když jsem to počítala, denně udělám až sedmdesát telefonátů. Navíc mi mobil často zvoní i devět večer, kdy už chci mít svůj klid. Ale s tím musí každý novinář počítat.
Co děláte pro to, abyste byla pořád v obraze?
Neustále čtu různé servery. Když čekám na živé vstupy, když jedu tramvají, když jím… Sleduji Facebook, Twitter… Čtu zkrátka úplně všechno. Mám moc ráda iRozhlas, protože vím, jak skvělí lidé za tím stojí. Sleduji ale i iDNES, Lidovky nebo Blesk. Skvělé jsou taky již zmíněné podcasty. Cestou do práce si pouštím Vinohradskou 12, z práce poslouchám Deník N, doma pak občas stihnu i DVTV. Navíc je výhodné mít rodinu nebo kamarády, se kterými můžete o aktuálním dění diskutovat. Každý ví něco jiného a výměnou informací a názorů si vlastně zábavnou formou rozšíříte obzory.
Máte nějaký kariérní sen? Například funkci, rozhovor nebo událost, u které byste chtěla být?
Snažím se tyhle sny moc nemít, ale lákalo by mě časem dělat delší rozhovory, nejlépe živě. Rozhovory mě celkově hodně baví a ráda bych se jim věnovala více. Věřím tomu, že povolání si lidi opravdu povolává a doufám, že si mě do budoucna a dosadí tam, kde bude potřeba.
Kdo je Vaším žurnalistickým vzorem?
Bojím se, že kdybych si někoho zvolila za vzor, začala bych ho napodobovat, používat stejnou dikci nebo gesta a už bych to zkrátka nebyla já. Samozřejmě ale obdivuji mnoho novinářů. Václava Moravce samozřejmě za způsob argumentace a penzum vědomostí, kterými disponuje, ale také si ho vážím jako člověka. Učil nás na univerzitě a vím, že má opravdu obrovský rozhled, který se zdaleka nevztahuje pouze na politickou sféru. Ctím práci Erika Taberyho a to, jaké místo vyplňuje v českém mediálním prostoru časopis Respekt. Mám ráda Martina Veselovského a jeho profesionálně vedené rozhovory nebo Světlanu Witowskou, která pod nesmírným tlakem ukočírovala prezidentskou debatu. Dále obdivuji Danielu Písařovicovou, Lenku Kabrhelovou, Filipa Titlbacha – všichni z nich odvádějí skvělou práci.
Jakou radu byste dala začínajícím novinářům?
Nevím, jestli jsem pro udílení rad dostatečně kompetentní, ale zkusím to. Dělejte žurnalistiku s dobrým úmyslem tak, aby přispívala k veřejnému blahu. Berte ji jako službu veřejnosti, a ne jako platformu pro prezentaci sebe sama. Když budete dělat svou práci s nejlepším vědomím a svědomím, budete mít ze sebe dobrý pocit. A věřte mi, to za to stojí.